Hmyz

V první řadě nás upoutají vážky. Jejich létající stádia jsou zcela jistě nádhernou podívanou. Maličko horší už je to s jejich larvami, které žijí ve vodě a jsou velmi dravé. Zmocňují se i nepoměrně větší kořisti, než jsou sami, včetně malých rybek. Mohly by snad škodit na rybím potěru, který se nám samovolně v jezírku vylíhnul, škody by však byly nepatrné. Podobně je tomu s dravými larvami potápníků, jejichž dospělci k nám poměrně záhy přiletí z okolních vod. Také dravá znakoplavka si ráda pochutná na tělní tekutině drobných rybek a pulců, avšak i zde se nemusíme obávat žádných škod na větších rybách. Druhy o kterých jsme se zmínili, odhalíte ve vodě rychle, ovšem mimo nich je v ní ještě mnoho dalších zástupců hmyzí říše o jejichž odhalení a pojmenování se můžete dál pokoušet.

Potápník vroubený (Dytiscus marginalis)

Je dravý brouk, dobře přizpůsobený vodnímu životu. Jeho larvy mají šestičlánkové nohy, na konci se dvěma drápky. Dospělci mají hladké, silně zploštělé tělo, které je nesmáčivé, protože je kryto jemným filmem oleje. Mají zásobu vzduchu pod krovkami. Pohybují se pomocí veslovitého třetího páru nohou. První dva slouží k uchopení kořisti. Mají silná kusadla a živí se různým vodním hmyzem i larvami ryb a obojživelníků. Dospělci žijí dva až tři roky. Rovněž larvy jsou dravé. Zdržují se těsně pod hladinou, na níž jsou zavěšeny koncem těla. Ve vodě se pohybují pádlováním obrvených nohou i prudkými skoky. Jsou velmi žravé. Dospělci měří až 32 mm, larvy až 50 mm. Žijí ve sladkovodních nádržích, rybnících a jezerech i v kalužích čisté vody. Zdržují se u břehu, kde je vodní vegetace. Výskyt je v České republice nehojný.

Znakoplavka obecná (Notonecta glauca)

Je dlouhá až 16 mm a dobře plave hřbetem dolů pomocí dlouhých veslovitých zadních nohou. Téměř celý povrch těla mají pokrytý tenkým filmem vzduchu, proto se ve vodě stříbrně lesknou. Živí se menšími druhy vodního hmyzu, který loví pod vodou nebo na vodní hladině. Mají dobře vyvinutou schopnost vnímat chvění vody, které jim prozradí, kde je kořist. Je rozšířena po téměř celé Evropě, žije také v severní Africe. Obývá stojaté vody s vodní vegetací, jako různé tůně a rybníky. Její výskyt je hojný, hlavně v malých nádržích.



Vodoměrka štíhlá (Hydrometra stagnorum Linnaeus)

je drobný vodní hmyz z čeledi vodoměrkovitých. Jako vodoměrka bývá často nesprávně označována jiná vodní ploštice - bruslařka. Vodoměrka má štíhlé, protáhlé a černohnědě zbarvené tělo, dlouhou dopředu protaženou hlavu. Má nepatrně viditelný sosák, kterým se přímo vbodne do kořisti a vysaje ji (nejčastěji drobný hmyz). Velikost těla 9-12 mm. Vyskytuje se ve formě dlouhokřídlé i krátkokřídlé. Obývá téměř celou střední Evropu. Většinu svého života přebývá na vodní hladině v blízkosti břehu. Vodoměrka lehce pobíhá po vodní hladině s pokrčenýma, doširoka roztaženýma nohama.


Vážky

Vážky (Odonata) jsou řádem okřídleného velkého hmyzu s úzkým a velmi protáhlým tělem, který je v podstatě nezaměnitelný s druhem z jiného řádu. V hmyzím světě patří vážky mezi nejlepší letce a jsou hmyzem s nejdokonalejším zrakem. Životním prostředím, nezbytným k vývoji vážek, je až na výjimky voda. Vyvíjejí se proměnou nedokonalou. Všechny vážky i jejich larvy se živí dravě. Řád vážky se dělí na 3 podřády. Vědecké pojmenování řádu odonata je z řečtiny ze slova odontos (zub), podle ozubeného kousacího ústrojí.

Dospělec
Dospělé vážky mají štíhlé, protáhlé tělo, dlouhé 20 - 130 mm. Často jsou velmi barevné, některé i kovově lesklé. Na těle mívají pruhy a skvrny. Samička a sameček mívají často odlišné zbarvení těla i křídel (pohlavní dichroismus). Váha dospělce může být různá podle druhu, např. velmi malé šidélko malé váží asi 20 mg, zatímco šídlo královské 1 200 mg.

Hlava je velká s velkýma složenýma očima po stranách. Hlava je velmi pohyblivá, vážka jí může otočit až o 180 stupňů a naklonit dozadu o 70 stupňů. Složené oči mohou být sestaveny až z 28 000 oček (ommatidií). Horní částí složeného oka vážka vidí na dálku a spodní částí vnímá bližší předměty. Ústní ústrojí je mohutné, ozubené, kousacího typu. Tykadla jsou krátká, štětinkovitého charakteru. Tři jednoduchá očka (ocelli) jsou vždy vyvinuta a umístěna na temeni. Motýlice mají oči daleko od sebe, u šídel se oči skoro vždy na temeni dotýkají. S předohrudí je hlava spojena tenkou stopkou.

Předohruď je pohyblivý malý článek za hlavou, na kterém je zespodu narostlý první pár nohou. U samiček je předohruď svrchu upravena pro zachycení klíšťkami samečka při páření. Středohruď a zadohruď jsou srostlé v jeden celek, který je šikmo postaven proti předohrudi. Tím jsou zespodu narostlé nohy značně vysunuty dopředu. Svrchu jsou připojené oba páry křídel. Dva páry blanitých křídel s hojnou žilnatinou odstávají od těla a nedají se sklopit dozadu na zadeček(charakteristické pro skupinu hmyzu nazývanou dříve Paleoptera, kam patří vážky společně s jepicemi a dalšími již vyhynulými druhy). Rozpětí křídel může dosahovat od 19 do 200 mm. Křídla jsou průhledná, čirá nebo různě zbarvená. Motýlice mají přední i zadní křídla skoro stejného tvaru, zatímco šídla je mají víc rozdílné (odtud je jejich alternativní pojmenování stejnokřídlice a různokřídlice). Nohy jsou krátké, někdy s trny. Chodidlo je tříčlánkové. Zadeček má deset článků, je válcovitý, protáhlý a ukončený kratičkými štěty. Samička má pohlavní orgány umístěny zespodu mezi 8 a 9 článkem zadečku. Samčí pohlavní orgán je zespodu devátého článku. Samečci mají navíc druhotný pohlavní orgán zespodu mezi 2 a 3 článkem zadečku.

Nymfa
U nymfy (larvy) je hlava pevně spojena s hrudí. Složené oči nejsou tak velké jako u dospělců. Jednoduchá očka bývají většinou jen naznačená a jsou nefunkční. Spodní pysk je přetvořen ve vychlípitelné uchvacovací zařízení, tzv. masku. Tykadla jsou větší než u dospělců, sedmičlánková. Nohy jsou delší a silnější. Zadeček je desetičlánkový a je širší a kratší než u dospělců. Šídla mají často zadeček ozbrojený trny. Nymfy motýlic mají na konci zadečku tři protáhlé výrůstky, sloužící jako ploutvičky. Nymfám motýlic mohou dorůstat ztracené orgány (regenerace), i když už nebývají tak dokonalé jako původní.

Způsob života

Stanoviště, pohyb, přezimování
Nymfy vážek se většinou vyvíjí ve vodě, nároky na typ vody mají velmi různé podle druhu, jsou známy i druhy vyvíjející se ve slané vodě nebo v horských pramenech. Existují i druhy, které se vyvíjí na vzduchu, známý je např. druh z čeledi Megalagrion vyvíjející se v hrabance v lesích na Havaji. Dospělé vážky žijí na vzduchu. Některé druhy se ani v dospělosti nevzdalují od vody a žijí celý život tam, kde se narodily. Jsou však i druhy, které podnikají daleké cesty od svého rodiště. Ty se pak můžou vyskytovat u lesních cest, na mýtinách nebo se dokonce mohou objevit i ve městech. Vážky se mohou pohybovat jen pomocí křídel, nohy jim slouží jen k uchycení na vegetaci nebo k lovení kořisti. Mezi hmyzem patří k nejdokonalejším letcům, některé vážky mají frekvenci 30 úderu křídel za minutu a dosahují rychlosti 6 až 7 m/s, výjimečně až 14 m/s, přesto létají téměř neslyšně. Za letu mohou stát na místě, mohou letět kolmo nahoru i dolů, změnit v okamžiku směr letu a dokonce letět i pozpátku. Většinou létají jen ve dne za jasného počasí, upřednostňují bezvětří, ale v tropech se vyskytují druhy, které létají v noci. Létající dospělce lze v Česku vidět podle druhu od konce března do půlky listopadu. První stádium nymfy (pronymfa) se pohybuje skákáním. Nymfa se pohybuje pomocí nohou nebo plaváním a to rozdílným způsobem u šídel a motýlic. Šídla pro unik před nepřítelem nebo i přemístění na velkou vzdálenost dovedou plavat vychrlením velkého množství vody análním otvorem, což je vystřelí prudce vpřed. Motýlice k plavání používají tři anální plátky jimiž vytvoří ploutvičku, kterou se vymršťují vpřed. U některých druhů se, za dosud nevysvětlených příčin, můžou objevit tahy hejn (milióny jedinců), podobně jako u sarančat(např. vážka ploská). Zimu vážky mohou přečkávat ve všech třech svých vývojových stádiích. Nejčastěji se tak děje ve formě vajíčka nebo larvy. V Česku jen jediný rod přezimovává jako dospělec (šídlatka sympecma).

Lov a potrava
Vážky i jejich nymfy se živí výhradně dravě. Kořist většinou vyhledávají a loví za letu, ale některé druhy vyčkávají na místě a vzletnou za kořistí teprve až ji spatří. Větší šídla svojí kořist za letu často i požírají. Díky svému výbornému zraku dokáží spatřit kořist až ze 2 metrů. Kořist nejprve chytí nohama a přitáhnou si jí k ústům. Jejich kořistí bývá jakýkoliv létající hmyz, někdy i jiné druhy vážek (často šídlo uloví motýlici). Nymfa loví kořist pomocí tzv. masky, což je přetvořený spodní pysk s uchvacovacím zařízením. Masku dokáže vymrštit až do vzdálenosti jedné třetiny svého těla a kořist si pomocí ní přitáhne k ústům. Nejčastěji loví larvy jiného vodního hmyzu.

Rozmnožování
Samec vážky má 2 kopulační orgány. Prvotní, ve kterém je uloženo sperma, má na konci zadečku. Druhotný, který má mezi 2 a 3 článkem zadečku, slouží k vlastní kopulaci. Před kopulací musí sameček přenést sperma z prvotního na druhotný orgán. Pak chytí, pomocí klíštěk na konci zadečku, samičku za hlavou. Při kopulaci se samička stočí koncem zadečku k druhotnému pohlavnímu orgánu samečka. Pokud už byla samička před kopulací oplodněná jiným samečkem, tak jí sameček odstraní spermie z pohlavního otvoru ostrým bičíkem na konci penisu. Po kopulaci snáší samička vajíčka, často ve společnosti samečka, který ji při tom drží klíšťkami. Vajíčka snáší rozdílně podle druhu, někdy přímo do vody, do vodních rostlin nebo na stromy nad vodou. U některých druhů (z podřádu motýlic) sestupuje při kladení vajíček samička společně se samečkem pod vodu ve vzduchové bublině (např. šídelko kroužkované). Pod vodou můžou sestupovat do hloubky blížící se jednomu metru a vydržet tam až jednu hodinu. Vážky se při kladení vajíček na vodní hladinu orientují podle jejího třpytu na slunci, proto někdy dochází ke kladení vajíček na blýskající se karoserie aut.

Na celém světě je známo téměř 5 000 druhů. V Evropě se vyskytuje 114 druhů. V Česku 69 až 71 druhů (2 jsou vymizelé) ve dvou podřádech. Vážky jsou především rozšířeny v tropech, kde bývají kolem vod a v pralesích dokonce hojnější než motýli.


Komárovití (Culicidae)

Je čeleď dvoukřídlého hmyzu, jejíž zástupci jsou běžně označováni jako komáři. Samičky většiny z asi 3000 druhů sají krev teplokrevných živočichů. Přitom často přenáší velmi nebezpečné nemoci (zejména malárii), čímž každoročně nepřímo zahubí miliony lidí. Jednotlivé druhy se liší velikostí, ale jen výjimečně měří přes 16 mm. Komáři váží obvykle jen 2 až 2,5 mg. Za noc dokáží urazit až 10 km a mohou létat až 4 hodiny bez přestávky rychlostí 1-2 km/h. Většina druhů je aktivní a shání potravu v noci, večer či ráno. Přes den se většina komárů schovává na chladných místech. Komár v letu vydává hvízdavý tón, způsobený chvěním křídel a také hlasivek, které jsou napjaté v hrudních průduších. 

Potrava
Všichni komáři se primárně živí nektarem, ale samičky jsou navíc schopny hematofágie (sání krve). Nepotřebují ji ke svému přežití, ale jako zdroj bílkovin pro vývoj vajíček. Výjimku tvoří komáři rodu Toxorhynchites, kteří krev nesají. K tomuto rodu patří i největší známé druhy komárů, jejichž larvy požírají larvy jiných druhů komárů.

Životní cyklus
Komár prochází kompletní metamorfózou přes 4 vývojová stadia – vajíčko, larva, kukla a dospělec. Tento proces popsal již řecký filozof Aristotelés. Larvy i kukly žijí ve vlhkém prostředí nebo přímo ve stojaté vodě.

Pokud máte u jezírka trvale puštěnou cirkulaci vody, nemusíte se komárů obávat.

Přenos nemocí
Po probodnutí kůže samička vstříkne do krve své sliny, které omezují srážlivost krve. Zároveň působí jako analgetikum, aby postižený tvor nevnímal bodnutí a nebránil se. Právě touto cestou se do těla zvířete či člověka dostanou choroboplodné zárodky. Nejvýznamnější z nich je malárie, kterou způsobují zimničky – parazitičtí prvoci rodu Plasmodium. Na lidi je přenášejí výhradně komáři rodu Anopheles, celkem asi 30–40 druhů ze 200 tohoto rodu, zejména pak anofeles čtyřskvrnný (Anopheles maculipennis). Jako přenašeči chorob mohou sloužit i jiné rody. Některé druhy komárů vyskytující se i v Česku mohou pasivně přenášet lymeskou borreliózu. Pasivní přenos znamená, že původce nemoci se v těle komára nemnoží, pouze byl přenesen s čerstvou krví, která komárovi ulpěla na sosáku a na těle. Komár záplavový přenáší virus Ťahyňa, který způsobuje valtickou horečku. Nebyl zaznamenán žádný případ přenosu viru HIV (způsobuje nemoc AIDS) komáry.

Výskyt v ČR
Na českém území žije 40–50 druhů komárů ze 6 rodů. Vyskytují se nejvíce v lužních lesích, v okolí řek a vodních ploch. Do lidských obydlí zalétá zejména komár pisklavý (Culex pipiens) a přímo s lidmi žije jeho poddruh komár obtížný (Culex pipiens molestus), který se vyvinul v prostorách londýnského metra. Po povodních se zvyšuje výskyt komára záplavového (Aedes vexans). Vyskytují se i komáři rodu Anopheles, kteří podle Lidových novin ještě v 50. letech 20. století sužovali malárií jižní Moravu.


Chrostíci

(vědeckým pojmenováním Trichoptera - trich znamená chlup a ptera jsou křídla, lidově živá dřívka)

Jsou řád křídlatého hmyzu s proměnou dokonalou. Dospělci mají ochlupená křídla a žijí v blízkosti čistých vod. Mohou sloužit jako indikátory její čistoty. Vajíčka kladou do vody nebo její těsné blízkosti. Larvy jsou vodní a staví si schránky z nejrůznějšího materiálu, který je charakteristický pro daný druh. Tímto materiálem může být písek, jehličí i schránky jiných živočichů.

Popis
Mají štíhlé tělo a jsou většinou šedě až šedohnědě zbarveni. Na malé hlavě se nachází vypouklé oči a dlouhá tykadla. Dospělci mají zakrnělá kusadla. Díky přeměně spodního pysku na sací orgán přijímají tekutou potravu. Tři hrudní články nejsou úplně srostlé. Dlouhé štíhlé nohy napomáhají hmyzu dobře běhat. Na křídlech se nachází chloupky, které připomínají šupinky - podobné motýlím, které chrostíci stříškovitě skládají na tělo. Protáhlý, válcovitý zadeček je zakončen zahrocením.

Vajíčka
Pro chrostíky je typická proměna dokonalá. Vajíčka samičky často kladou přímo do vody a jsou pokryta rosolovitou hmotou, která je chrání před vyschnutím a nepřáteli. Zároveň slouží jako potrava a materiál pro budování schránek.

Larvy
Larvy jsou dokonale přizpůsobené pobytu ve vodě. Válcovité larvy si vytvářejí schránky, kterými si chrání měkký zadeček a v případě potřeby se do nich schovají celé, kdežto larvy kapodeoidního tvaru jsou volné a obvykle si spřádají hedvábné "sítě", do kterých chytají drobné živočichy. Larvy mají malé oči, krátká tykadla a kousací ústní ústrojí. Hruď je sklerotizovaná a nese krátké kráčivé nohy. Zadeček je měkký a na bocích má žábry a na prvním článku jsou výrůstky, které larvu přidržují ve schránce. Obvykle se šestkrát svlékají. Po té se zakuklí. Po dvou dnech je kukla pohyblivá. Toto stádium trvá zhruba dva týdny. Pak kukla vyplave na břeh, kde oschne a vylíhne se imago.

Imago
Den dospělí chrostíci obvykle tráví schovaní ve vegetaci, ačkoliv některé druhy můžeme vidět aktivní i přes den. Nejčastěji však úkryty opouští až večer, někdy i ve větších skupinách. Často také létají za světlem. Hojný výskyt zejména na horních tocích potoků a řek zajišťuje potravu rybám, hlavně pstruhům, výraznějšího hospodářského využití však nemají.


Pakomárovití (Ceratopogonidae)

Dospělci jsou menší než 2 mm. Samičky sají na teplokrevných i studenokrevných živočiších. Vodní larvy (patentka) mají hadovité tělo bez jakýchkoli panožek a pošinek, s eucefální hlavou. Plavou kmitáním těla z boku na bok. Živí se organickým detritem, nárosty i planktonními řasami  klesajícími na dno.


Ovád hovězí (Tabanus bovinus)

Hmyz z řádu dvoukřídlých, který napadá zejména hospodářská zvířata jako skot a koně, ale napadnout může i jiné savce.  Je poměrně velký 25-30 mm a má jako většina "much" velké oči u některých druhů různě zbarvené. Křídla i tělo mají většinou šedou barvu, nebo různé odstíny šedé.

Je to velmi rychlý a obratný letec a zahnat ho není snadné. Jednak proto, že se odehnat nenechá a opravdu není snadné se do něj trefit. Koně, nebo skot mohou ovádi velmi potrápit.

Léta především za hezkého slunného počasí, počasí má tedy na jeho výskyt velký vliv. Podobně jako u komárů krev sají pouze samice, samci se živí nektarem. Ovádi mohou také přenášet některá zejména veterinární onemocnění.


Splešťule blátivá (Nepa cinerea)

Je dravá vodní ploštice, vyskytuje se po celé Evropě včetně Velké Británie.

Popis
Má ploché, podélně oválné tělo šedé, hnědé nebo načervenalé barvy, asi 20 mm dlouhé. Malá hlava je vnořena do štítu, tykadla jsou krátká, na spodní straně hlavy. Křídla jsou dobře vyvinuta, polokrovky kryjí celý zadeček, splešťuje však létá zřídkakdy. První pár končetin je přizpůsobený k lovu kořisti, další dva páry jsou kráčivé. U dospělců jsou nápadným znakem dvě, asi 8 mm dlouhé dýchací trubičky na konci zadečku, které slouží k dýchání atmosférického kyslíku, aniž by se ploštice samotná musela vynořit.

Výskyt
Splešťule žije na dně stojatých nebo pomalu tekoucích vod s bahnitým dnem a porostlými břehy, vyskytuje se při březích rybníků a na dolních tocích řek, kde žije skrytá v sedimentu. Pohybuje se velmi pomalu, kořist chytá pomocí nohou, podobně jako kudlanka.


Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus)

(starším názvem ruměnice bezkřídlá apterus znamená „bezkřídlý“)

Je ve střední Evropě hojně rozšířený druh ploštice. Dorůstá velikosti okolo 1 cm a živí se sáním semen rostlin, mrtvých živočichů či vajíček hmyzu. Velmi často se vyskytuje ve větších skupinách. Lidově se označuje muzikant, maruška nebo kněžíček.

Popis
Ruměnice měří 10-12 mm. Má oválný obrys těla s nápadnou černo-červenou kresbou. Křídla většinou nejsou plně vyvinutá. Nohy jsou černé. Při bedlivějším pozorování zjistíme, že každá ruměnice je v drobných detailech odlišná. Kresba a velikost skvrn na červeném podkladě se mírně mění. Její výrazné a kontrastní zbarvení ji chrání před nepřáteli - ptáky. Dává najevo, že není jedlá a to ji ochraňuje.

Saje převážně rostlinné šťávy. Hlavní složkou stravy jsou především plody lípy - semena pokrytá sladkými šťávami.

Výskyt
Jde o druh, který je velmi rozšířený v Evropě, severní Africe, severní Asii a Střední Americe. Ve světě žije 400 druhů ruměnicovitých, z toho pouze dva v České republice. Setkáváme se s ní od dubna do září.

Jedná se o velmi společenský druh. Již od časného jara se objevuje (vyhřívá) v houfech u zdí či pat stromů. Vyskytuje se v parcích, alejích s akáty nebo kaštany, na hřbitovech. Ve velkém počtu žije na lípách, občas i na akátech nebo tam, kde kvete sléz. Přestože jim sluneční svit nevadí, dávají raději přednost stinným místům.


Nitěnkovití (Tubificidae)

Jsou čeledí máloštětinatců, s tělem zbarveným červeně hemoglobinem. Jsou součástí bentosu sladkých i slaných vod a tvoří důležitou součást jídelníčku ryb i dalších živočichů.

Nitěnka obecná (Tubifex tubifex)

žije ve sladkých, organicky znečištěných nebo hnijících vodách, zavrtaná hlavou dolů do bahna. Koncem těla si přihání kyslík. Jejich tělo je 3 cm dlouhé. V přední části těla je několik článků spojeno v opasek, který je důležitý pro rozmnožování nítěnek. Na článcích jsou jemné štětiny, které pomáhají nitěnce k pohybu. Nitěnky se živí organickými zbytky a bakteriemi z bahna, jsou tedy z části konzumenti a z části rozkladači.

Nitěnky se používají jako živé nebo lyofilizované krmivo pro akvarijní ryby.


Zooplankton

Je plankton živočišný (drobní živočichové a některá vývojová stadia větších živočichů).

Zooplankton je tvořen především vířníky, perloočkami, buchankami a vznášivkami. Prvoci se jen zřídka vyskytují ve větším množství v planktonu přirozených vod (především v oligotrofních a naopak hypertrofních vodách). Poměrně pravidelně jsou v různých typech vod přítomny larvy koreter (chaoborus). Zooplankton se aktivně pohybuje, jeho rozmístění v nádržích je proto proměnlivé.

Mezi zooplankton (zástupci planktonu z živočišné říše) patří drobní prvoci (Protozoa), korýši Crustacea (CladoceraCopepoda, tzv. „vodní vši”) či vířníci Rotatoria. Výjimečně se v pelagiálu mohou vyskytovat mezi zooplanktonem zástupci pakomárů (larvy), které do prostoru volné vody migrují ze dna. Dále planktonní jednobuněční živočichové, láčkovci (žahavci a žebernatky), korýši, pláštěnci, červi, měkkýši (mlži, plži, hlavonožci) a larvy některých jiných živočichů. Podle složení se do něj může zahrnovat i pleuston (společenství organizmů žijících na vodní hladině).

Zooplankton se může dále rozdělovat na:

  • holoplankton: organismy, které se po celý život pohybují pouze pomocí mořských proudů
  • meroplankton: larvy nebo jiná rozmnožovací stadia živočichů, která jsou složkou příbřežního planktonu


Perloočky (Cladocera)

Jsou malí vodní korýši z třídy lupenonožců. Tvoří monofyletickou skupinu, která je tvořena asi 400 známými druhy v 80 rodech a 11 čeledích. V Česku žije asi 90 druhů, nejznámější jsou hrotnatky, dafnie.

Anatomie
Perloočky jsou plovoucí korýši s tělem uzavřeným v dvojchlopňovém krunýři. Mají dva páry tykadel, první je malý a slouží jako smyslový orgán, druhý je mnohem větší, rozvětvený a používaný k pohybu. Na hlavě také mají jediné velké pigmentované složené oko z 22 omatidií vnořeno do hlavy a pokryto průhlednou pokožkou. 4-6 párů drobných hrudních nožek fungují jako filtr ke získávání částeček potravy, u většiny druhů je zadeček zakončen drápkovitou vidličkou. Dýchají celým tělem.

Cévní soustava
Cévní soustavu tvoří jednoduché srdce s kruhovitou svalovinou, které tepe 200-250 krát za minutu, v čelistním článku hřbetní části těla. Hemolymfa je bezbarvá, cévní soustava otevřená.

Rozmnožování
U perlooček dochází ke střídání generace rozmnožující se pohlavně a generace, která se množí partenogenezí, tento jev se nazývá heterogonie. V létě se jen samičky množí partenogenezí a tvoří také jen samičky. Na podzim se z neoplozených vajíček líhnou i samečkové, kteří brzy oplodní mladé samičky. V zimě se líhnou zimní vajíčka, uzavřena v párech v sedélku (schránce z chitinu). Vývoj je přímý.

Význam
Perloočky, společně s vířníky a klanonožci tvoří nejvýznamnější skupinu planktonních živočichů. Jako takoví jsou potravou ryb i dalších vodních tvorů. Z toxikologického hlediska je důležitá jejich mimořádná citlivost na látky typu organofosfátů, která je srovnatelná s citlivostí plynové chromatografie. Zvláště hrotnatka velká (Daphnia magna) se používá jako testovací organismus k biologickým zkouškám toxicity; známým zástupcem tohoto rodu je i hrotnatka obecná (Daphnia pulex).


Vířníci (Rotifera, Rotatoria)

Je kmen převážně sladkovodních, mikroskopických živočichů. Některé druhy žijí i v půdě nebo v moři. Jsou důležitou součástí planktonu. Je známo okolo 2000 druhů, v Česku žije asi 600 druhů.

Popis
Při zběžném pohledu se vířníci podobají velkým nálevníkům, ale jsou na rozdíl od nich mnohobuněční. Většina vířníků je menší než 0,5 mm, největší jsou velcí asi 2 mm. Nejvýznačnějším znakem vířníků je zatažitelný vířivý aparát na přední části těla. Dva věnce brv neustále kmitají a přihánějí potravu k ústnímu otvoru. Slouží také jako hnací orgán při plavání. Dalším charakteristickým znakem je žvýkací hltan (mastax).

Tělní dutina je pseudocoel, vylučovací soustava je tvořena protonefridiemi. Vířníci mají stálý a neměnný počet buněk (eutelie), podobně jako hlísti. Povrch těla kryje intracelulární kutikula (syncytiální epidermis). Některé druhy vytvářejí na povrchu svého těla pevné krunýře z desek a ostnů. Většina vířníků má na opačném konci těla nohu ukončenou vidličkou. Pomocí ní lezou píďalkovitě po dně nebo se odrážejí a skáčou. Do vidličky ústí lepkavé žlázy, jimiž se vířníci dočasně přilepují na předměty ve vodě. Někteří se přichytávají na různé předměty ve vodě, jiní se ve vodě volně vznášejí. Dostanou-li se do nepříznivých podmínek, vytvoří si na povrchu těla pevnou schránku, ve které přežívají (stav anabiózy).

Rozmnožování
Jsou to gonochoristé, ale samci jsou menší než samice a někdy zcela (u pijavenek) chybějí. Populace se pak rozmnožuje partenogenezí. Při páření samec vychlípitelným penisem vstříkne sperma přímo do tělní dutiny samice. U některých vířníků se setkáváme s heterogonií, střídání generací s haploidními vajíčky a partenogenetických generací s diploidními vajíčky.


Klanonožci (Copepoda)

Je skupina korýšů řazená obvykle jako podtřída do třídy Maxillopoda. Jsou to obvykle rozměrově menší (1-2 mm) vodní organizmy, tvořící často významnou součást planktonu sladkých i sladkých vodách. Mají dlouhé antenuly a anteny, hlavu často srůstající s přilehlými hrudními články, naupliové očko, po stranách těla samiček se nalézají semenné váčky.

Jsou to filtrátoři, dravci nebo i parazité. Ke klanonožcům patří vznášivky (Gymnoplea), buchanky (Cyclopoida), plazivky (Harpacticoida) a další drobní korýši. V ČR je známo asi 220 druhů.


Pijavice (Hirudinea)

Jsou kroužkovci blízce příbuzní máloštětinatcům. Je známo asi 300 druhů.

Potrava
Tři čtvrtiny druhů jsou hematofágní parazité, živí se krví obratlovců. Menšina druhů se živí dravě a loví jiné bezobratlé. Pijavice žijí převážně ve sladkých vodách, ale i v mořích, ve vlhkých tropech se vyskytují i suchozemské pijavice. Pohybují se tzv. piďalkovitým pohybem, nebo plaváním. Pijavice mají také schopnost regenerace, ta je však ve srovnání se žížalou obecnou podstatně menší.

Stavba těla
Dosahují rozměrů od méně než 1 cm po až 30 cm, a to samozřejmě v závislosti na druhu. Tělo pijavice se skládá z 33 segmentů. Vnější segmentace ale neodpovídá té vnitřní, na jeden pravý segment s vnitřními orgány připadá 5-7 vnějších segmentů (heteronomní segmentace). Stejně jako máloštětinatci vytvářejí opasek, u většiny druhů ale scházejí štětinky.

Tělo mají oválné, na obou koncích opatřené přísavkami, větší přední a menší zadní. Zadní přísavka slouží pouze k přichycování. Přední je součástí trávícího ústrojí, skládá se z chitinové čelisti a hltanu, kde ústí žlázy vylučující hirudin (enzym, který zabraňuje srážení krve). U hetafágních druhů se druhotně rozvětvila trávící soustava do několika výběžků, v nichž se po nasátí ukládá větší množství krve. Pijavice dýchají celým povrchem těla, cévní soustava je uzavřená. Vylučovací soustavu tvoří metanefridie.

Rozmnožování
Pijavice jsou hermafrodité, mají samičí i samčí pohlavní orgány. K přenosu spermatu dochází při kopulaci. Pijavice, stejně jako například žížaly, shromažďují oplozená vajíčka v opasku. Z opasku jsou poté vajíčka uvolněna v kokonu. Kokony vodních pijavic se nacházejí na vodních rostlinách a kamenech. Noví jedinci se vyvíjejí přímým vývojem.

Pijavice žijící v Česku
Příkladem u nás žijících druhů jsou:

  • pijavka koňská – žije v rybnících, živí se různými vodními živočichy, především hmyzem a měkkýši,
  • pijavka bahenní (hltanovka bahenní) – je velmi hojná pod kameny i ve znečištěných vodách. Vysává drobné vodní živočichy a přenáší parazity,
  • chobotnatka rybí (pijavka rybí) – je asi 4 cm dlouhá s velkou zadní přísavkou. Saje krev na rybách (především kaprovitých) a přenáší i různé krevní cizopasníky,
  • pijavka lékařská – živí se krví, využívala se k lékařským účelům. V Česku je vzácná, několik jedinců najdeme pouze na Moravě. Hojně je rozšířená ve Francii.



Plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis)

Je druh sladkovodního plže z čeledi plovatkovití (Lymnaeidae).

Popis
Plovatka bahenní má ulitu pravotočivou, protáhle vejčitou, 45 až 60 mm vysokou a 20 až 30 (34) mm širokou. Její ulita je zbarvená do hněda, nebo až do černa. Její tělo má slabě nafialovělou barvu. Živí se řasami a částmi zahnívajících rostlin. Je hermafrodit a každý jedinec klade vajíčka. Vajíček je 200-300. Plovatky žijí 2 - 5 let (Piechocki 1979). Protože plovatka dýchá tzv. vodními plícemi, má vyvinut zvláštní kornoutovitý dýchací otvor (pneumostom), který vystrkuje nad hladinu. Přitom se plovatka zdržuje na spodní straně tenké vrstvy slizu na povrchu hladiny, chodidlem vzhůru. Může však stlačit vzduch v plicní dutině a klesnout ke dnu. V době sucha si vytváří ochranu před vyschnutím zvláštní záklopku své ulity.

Rozšíření
Holarktický druh

  • Není uveden v červeném seznamu IUCN - nevyhodnocený
  • Česko - málo dotčený druh
  • Německo - není uvedena v červeném seznamu
  • Nizozemsko
  • Rusko - Sverdlovská oblast
  • Slovensko
  • Ukrajina

Biotop: pomalu tekoucí toky a mnoho typů stojatých vod. Jedná se o široce rozšířený druh a proto bývá také chován v akváriích, ale okusuje vodní rostliny.



Okružák ploský (Planorbarius corneus)

Je druh sladkovodního plže z čeledi okružákovití (Planorbidae).

Popis
Silnostěnná ulita dosahuje velikosti asi 30 mm na šířku a 13 mm na výšku. V mládí má na ulitě štětinky, které se postupně ztrácejí. Ulita je pravotočivá, ale anatomie je jako u levotočivých plžů. V krvi má hemoglobin. Živí se řasami. Může být taky mezihostitelem řady parazitárních onemocnění. Podle českého check-listu měkkýšů se jedná o málo dotčený druh.



JEZÍRKA BANAT®, s.r.o. se sídlem Hněvotín 540, PSČ 783 47, Hněvotín, IČ 278 13 070, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 52528, odkaz na OR
Copyright © 2019, Jezírka Banat s.r.o.

Největší speciálka v ČR a SR, široký výběr

  • většinu zboží máme skladem a doručujeme do 24 hodin
  • jsme silná společnost s vlastními sklady a kapitálem
  • v kamenné prodejně se můžete na vše důkladně podívat a ihned odvézt
  • profesionální obsluha s praxí Vám vždy poradí
  • balné neúčtujeme, poštovné při objednávce nad 2.500 Kč platíme za Vás
  • nejsme vázáni na žádnou značku, nabízíme jen to nejlepší, co je na trhu
  • máme zkušenosti, neprodáváme jen z katalogu
  • komunikujeme se zákazníky při nedostatcích
  • novinky na trhu - sledujeme nejnovější trendy a technologie
  • rychlé vyřízení reklamace
  • poskytujeme servis a náhradní díly
  • jsme průkopníci v oboru, máme tradici
  • recenze na heuréce
  • mnoho referenčních akcí
  • jezírka nás baví